České zvláštnosti

Sami o sobě tvrdíme, že jsme „národem Švejků“. Němci přezdili za okupace český národ „smějícími se bestiemi“.

Cizinci, kteří naši zemi na delší dobu navštívili, musí mnohdy rozdýchat, že na otázku „Jak se ti vede?“ neodpovídáme vždy jen „Výtečně!“ ale také „Jakž takž“ nebo dokonce „Nic moc.“ Na druhou stranu pro šéfa Komerční banky Albert Dirac’ha byla po jeho příjezdu do České republiky největším překvapením zdejší klidná atmosféra. „Nejste buddhisté?“ ptal se v rozhovoru pro Hospodářské noviny.
S některými zvláštnostmi jsme natolik sžití, že je ani nevnímáme. Proto jsem se pokusil podívat se na nás pohled „zvenku“ a sepsat podivnosti Čechů a jejich jazyka, který by mě, coby cizince, asi nejvíce udeřily do očí. Ze všeho nejvíce hned ta první:
Největším Čechem je muž, který nikdy neexistoval.
Nejlepší český rapper nemá zuby a šišlá (chcete-li se přesvědčit, poslechněte si skupinu Prago Union).
Nejlepší český fotbalista fotbal skoro vůbec nehraje a více času než na hřišti tráví na lůžku.
O nejslavnějším českém hudebníkovi, který se jako jediný dostal do čela evropských i zámořských žebříčků hitů, doma o něm skoro nikdo nikdy neslyšel (všem, kteří znají o Jana Hammera mladšího, se omlouvám).
Nejdražší český film všech dob (za skoro čtvrt miliardy korun) skoro nikdo neviděl a prakticky nikdo ho nezná (vy jste snad slyšeli o filmu Poslední z Aporveru).
Podle u Čechů neoblíbenějšího románu Saturnin jsou romány plné nesmyslů.
Nejpřekládanější český román se odehrává z velké části ve válce, ale přesto v něm není prolita ani kapka krve.
Krev neteče ani v české hymně, nezpívá se v ní o boji, ani se nevzývají žádné vyšší hodnoty, což je vskutku unikátní.
Někteří Češi nejsou ani tak Češi, jak spíš Moraváci, a někteří Moraváci nejsou ani tak Moraváci, jako spíš Slezané.
I když nemáme moře, vodácký pozdrav „Ahoj!“ lze zde slyšet častěji než v jakékoli jiné zemi.
Cizinci, kteří navštíví Českou republiku žasnou, jaký jsme klidný a mírumilovný národ a zároveň, jací jsme agresivní a bezohlední řidiči.
Dny v týdnu i roční období, i když mají stejno podstatu a člověk by čekal, že český jazyk s nimi bude zacházet jednotně, jsou některé rodu mužského, jiné ženského i ještě další středního.
Měsíce, i když jich je víc, než dnů v týdnu a ročních období dohromady, jsou jednotně v mužském rodě.
Jakkoli mají měsíce jeden rod, což se zdá logické, z neznámého důvodu vybočuje září.
Publikováno v časopisu Psychologie Dnes, č. 1/2017.