Hadroslepost aneb národ tolerantních šupáků

Pokud by se konala anketa o nejpřekvapivější celebritu roku 2014, kandidátem na vítěze by byl majitel obchodu s botami Michal Kučera. Jeho nálepka „Zákaz vstupu v outdoorovém oblečení“ vzbudila pozornost médií a podnítila řadu diskusí.

V rozhovoru pro časopis Respekt Kučera zmínil tlak, kterému byl vystaven Pavel Nedvěd ve fotbalovém klubu Lazia Řím. Jeho hráči (podle Kučery velcí manekýni) vybírají nejhorší oblečení a po tréninku ho pověsí na háček před šatnu, aby jim nekazilo úroveň. Kučera také zmiňuje své cesty do Milána a Londýna, kde podle něj lidé chodí výrazně lépe oblečení než je zvykem u nás.

Londýn a Milán jsem navštívil (už před lety, nikoli teď, abych se přesvědčil, zda pan Kučera mluví pravdu). Ovšem toho, že by místní obyvatelé vypadali lépe, jsem si nevšiml. Netvrdím, že pak Kučera lže. Prostě to nerozpoznám. Jsem hadroslepý.

O tom, co lidé na sobě nosí, rozhoduje společenský tlak. U nás je mírný. To nese své kladné i záporné stránky. Tou kladnou je uvolněnost a fakt, že čas ušetřený na péči o zevnějšek můžeme věnovat jiným aktivitám. Bohužel to přináší jedno negativum: platíme za hastroše. Nic není zadarmo.

Zdá se, že Češi jsou více individualističtí a méně se starají o to, co mají, dělají a nosí ostatní. Není náhoda, že čeština ani neobsahuje speciální výraz pro „to keep up with the Joneses“, tedy snahu o to, aby nás sousedi v něčem nepředběhli. Místo toho si hledíme svého. Jsme zkrátka národem, který se nikam nežene, který lákal zahraniční turisty reklamou, ve které lezou hlemýždi, a kde policista hraje na ulici na klavír. Pohoda. Klídek. „Nejste buddhisté?“ ptal se v rozhovoru pro Hospodářské noviny novopečený šéf Komerční banky Albert Le Dirac´h.

Český individualismus a tolerance mají hlubší důsledky. O něco hůře se zde lidi verbují do davu (ne že by to vůbec nešlo). Proto se zde příliš nedaří radikálním stranám (výjimku tvoří rok 1946, kdy vyhráli komunisté, ovšem kdy byly vzpomínky na válku ještě příliš živé a bolestné).

Nedá se nic dělat: buď uplatňujeme zásadu „Žít a nechat žít“, vymódění chodíme všelijak a jsme proto tak trochu pro smích, nebo budeme vypadat jako ze škatulky, ovšem za cenu vzájemného hlídání, upozorňování a případně zesměšňování a lehkého šikanování, jak to zažil Pavel Nedvěd.


Laskavé čtenáře bych chtěl poprosit o vyplnění související ankety.
Publikováno na skutecnosti.cz